Malý zákeřní delikventi způsobující okolí jen samé nesnáze a škodu na hmotných věcech. Nechtějí poslouchat, nechtějí se učit a zlobí a zlobí.
Odvedeme je tedy do poradny a tam nám sdělí zdrcující rozsudek, naše dítě má poruchu pozornosti, trpí závažnou hyperaktivitou, a proto bude muset brát prášky, a navíc má poruchu DIS.
Taková diagnóza může leckoho srazit na kolena, protože si může uvědomit, co to znamená. Školní systém založený na hodnocení „stejným metrem“ se rázem stane nepřítelem, protože problémové děti, které nejsou schopné dávat dlouho pozor, rychle spadnou až na dno, kde se s trochou štěstí proplazí přes základku.
V naději, že všechno zlepšíme, jim dáváme prášky proti hyperaktivitě a zjišťujeme, že to opravdu zabírá, dítě je klidnější, už tolik nelítá a nezlobí. Někdo by mohl říct, že je až apatické.
Děti se potřebují vyblbnout, hrát si venku, honit se a prostě řádit, je to naprosto přirozené a očekávatelné.
Jsou to děti a děti si hrají. Posadíte-li dítě do školní lavice s očekáváním, že vydrží půl dne sedět na místě a zírat do tabule, je toto očekávání značně naivní. Ani středoškolák, ani vysokoškolák, nevydrží dávat delší dobu pozor.
Pozornost se dá popsat jako vlna, chvíli jste nahoře a chvíli dole. Někdo je na tom lépe než ostatní, ale předmět našeho zájmu, problémové děti, mají horní část vlny, tedy aktivní pozornost poměrně malou. Často jsou stejně chytří jako ostatní, jen nevydrží dávat pozor tak dlouho jako oni a tak zaostávají za třídou.
Řešení je napohled jednoduchá, na provedení ovšem velice náročné. Pokud dítě vydrží dávat pozor jen chvíli, musíte co chvíli měnit aktivitu. Ideální je v tomto případě učení hrou, nebo interaktivní výuka, která je pro děti téměř neodolatelná. Nadchnout dítě pro něco může být lehčí, než si myslíme, ale pouze pokud se mu trefíme do preferencí.
Jde to, vyžaduje to sice více práce, ale jde to. Hyperaktivní děti, nejsou nemocné a nepotřebují otupující prášky, jen je třeba jim dát více prostoru a věnovat jim svůj čas. Takže nakonec je to jen na nás, co uděláme.